Březen 2016


HOD BOŽÍ VELIKONOČNÍ

27. března 2016 v 10:52 | Marie Blankytná |  O naší duši

Hod boží velikonoční

Obřady Vzkříšení otevřely hlavní velikonoční svátek, Hod Boží velikonoční, a s ním sváteční období osmi neděl vrcholící Hodem božím svatodušním.
Podle pamětí z počátku 20. Století bylo nepsaným zákazem prací o velkém svátku nezametat, nestlat, nevynášet hnůj z chlévů, nemýt nádobí, nešít, nečistit boty, a někde také nevařit.
Stravě se ovšem po dlouhém předvelikonočním půstu dostává na Hod Boží velikonoční zvláštního významu: mnoho zpráv při tom líčí, že o velikonočním hodu se lidé postili až do skončení bohoslužeb, a ani potom neobědvali maso: jediným svátečním přepychem bylo posvěcené pečivo. Někde pro chudobu nebo pro obyčej požívat jako první svěcený pokrm, jinde čas prožitý v kostele; místy proto ženy připravovaly sváteční oběd dopředu na už na Bílou sobotu. Dodnes nosí katolíci a pravoslavní velikonoční pokrmy k posvěcení: čím dále na východ, tím bohatší tradice svěcení pokrmů, tím objemnější obřadní koláč a košíky s uzenou šunkou i klobásami.
Z hlediska stravy se o Velikonocích setkávají dvě krajnosti: půst (je nejdelší a na Velký pátek vrcholí nejpřísněji) a hojnost. Hodové stolování na první velikonoční neděli, uvedené podle tradice katolických rodin modlitbou a svěceným vejcem, liší se podle zámožnosti či chudoby i podle krajů. Zvláštní postavení mělo ve velikonočním jídelníčku vejce a s ním pečivo.
Vejce jsou též základem mazance, který je u nás nejstarším doloženým velikonočním pečivem a spolu s beránkem patří k nejstarším velikonočním svěcenkám: mazanec je hodovým pokrmem, darem i rituálním prostředkem. Podle staročeských kuchařek byl velikonoční mazanec koláč syrnej veliké noci, tj. nesladké pečivo připravované ze strouhaného sýru a většího množství vajec. Okrouhlý bochníkový tvar a znamení kříže si ponechal. Mazance jsou v textech dívčích koled i v pomlázkových koledách.
Oproti velkým kulatým mazancům a koláčům známe i kontrastně malé velikonoční pečivo. Postní jidáše (jidášky), a ještě drobnější Boží dárečky. Figurky, panáčky, ptáčky, preclíčky atd.
K velikonočnímu hodu jako svátku křesťanů patří především beránek, podle bible obřadní pokrm Židů před jejich odchodem z Egypta. Jako symbol čisté oběti je beránek předobrazem křesťanských Velikonoc a podobenstvím Spasitele. Jako obřadní velikonoční pokrm a svěceninu známe beránka od středověku dodnes. V historických zprávách ale jen těžko poznáme, zda šlo o maso nebo pečivo.
Kromě jehněčího masa se na sváteční velikonoční stůl podávalo také kůzlečí nebo telecí. Požívání masa a masitých pokrmů na Boží hod velikonoční se ovšem různí. Typické pro velikonoční hodování jsou spíše kombinace masa, zvláště sekaného, s vejci nebo s pečivem, a také s kopřivami, libečkem i dalšími zelenými bylinkami. Různé nádivky a směsi.

..A PŘEBÝVÁ MEZI NÁMI....

25. března 2016 v 7:21 | Marie Blankytná |  Meditace


NEJVĚTŠÍ OSOBNOSTÍ V DĚJINÁCH LIDSTVA BYL JEŽÍŠ KRISTUS

-neměl sluhy a přesto ho nazývali PÁNEM

-neměl univerzitní vzdělání a přesto ho nazývali MISTREM

-neměl lékařskou kvalifikaci a přesto byl největším LÉKAŘEM

-neměl armádu a přesto se ho báli

-nevyhrál jedinou válku a přesto si podmanil celý svět

-nespáchal žádný zločin a přesto byl ukřížován

-umřel a pochovali ho do vypůjčeného hrobu

-vstal z mrtvých a přebývá mezi námi .

.................................................................................................................................................

-

Modlitba

25. března 2016 v 6:02 O naší duši
Modlitba Františka z Asisi, přebásněná Janem Skácelem….

Pane, ať jsi stéblo trávy nebo obyčejný list.
Prosím, dej, ať aspoň trochu umím ve tvých vzkazech číst.
Prosím, dej, ať řeči stromů aspoň trochu rozumím.
Ať vědí, že se učím a že nic neumím.
Dej, ať zlomím svoji pýchu, dej mi hledat pokoru.
Když se trápím zbytečnostmi, ať pohlédnu nahoru.
Ať mi stačí dohlédnout na obzor, který jsi mi dal.
Ať se smířím se vším, co jsi mi kdy vzal.
A dej mi sílu snášet pokorně, co změnit nemám sil.
Odvahu, abych to, nač stačím na tomhle světě pozměnil.
A taky prostý rozum, který vždycky správně rozezná,
co se změnit nedá a co se změnit dá
Ach, pane děkuji za všechno dobré i za to špatné,
ať poučím se ze svých chyb.
Nevím, jestli ty mě slyšíš a zda jsi vůbec tam,
ale děkuji, že já jsem tady a směju se dál.


A takto to krásně zazpívali Ulrychovi:
https://www.youtube.com/watch?v=plLcX2m_4gM


POŽEHNÁNÍ

21. března 2016 v 21:25 | Marie Blankytná |  Spřátelené stránky
21.3.2016
Požehnání
Žehnám ti, lide Český. Sám sis dokázal poradit a dokázal jsi, že jsi hoden budoucnosti plné lásky. Nacházíš se v době, která nese prvky nejen strachu, ale i naděje. Chápeš, že se nesmíš spokojit, ale musíš hledat nová východiska. Nastává první svátek jara, kdy, lide Český, se zháší svíce minulosti a zapaluje se nová. I když jsou tvé potíže znatelné, přesto vše vyřešíš tak, aby to bylo dobré pro tuto zemi, neboť jsi prošel skrze minulost. Jsi duchem staré země, země, která zvítězila a vedla svůj lid k lepším časům. Hleď, lide Český, tvá cesta se noří z mlhy a ty již brzy uvidíš směr, kudy jít, abys uspokojil nejen potřeby své duše, ale i potřeby této země. Prohlédneš mnohé úskoky, před které budeš postaven. Oceňuj svou sílu, oceňuj svou lásku, neboť jsi láskou, která chybí tvé zemi. Najdi světlo, které osvětlí tvou zemi, lide Český. Můžeš zvítězit a můžeš být příkladem ostatním. Jsi vyvolený. Jsi schopen splnit vůli svých předků v tomto čase, lide Český. Nebojuj sám se sebou, bojuj s lhostejností a pýchou, s nenávistí a strachem. Čas probuzení je zde. Jsi jeden z těch, kteří povedou svět na cestu k vyšším cílům. Tobě patří budoucnost, lide Český, zrozený z vysokých duchů. Nevěříš - li nyní, uvěříš již brzy. Odpusť si nedokonalost a narovnej záda. Neboť nejsi otrokem, jsi Mistrem, lide Český.
+ 420 775 675 197
ICQ: 222-449-560



OBRÁZEK S NÁZVEM POZNÁNÍ OD JANY MICHAELY.


DÍVAT SE SRDCEM

19. března 2016 v 6:08 | Marie Blankytná |  O naší duši

KNIHA - SCHODY DO RÁJE - EDUARD MARTIN
................................................................

OČI SRDCE /Bystrozraká /

"Od dětství nosím silné brýle, proto mi už v první třídě dali přezdívku, která mi vydržela do dnešní doby."Bystrozraká."
Řekla doktorka K.C.
A víte, že brýle mohou člověku změnit život ? Celý život ?Mně moje brýle dokážou celý život proměňovat. Sňala si brýle a nahlédla na ně zblízka, pak si je opět nasadila.
"Ať se na ně dívám jakkoliv, z kterékoliv strany, nic neobyčejného na nich není a přece bych bez brýlí dnes nebyla na tomto místě- a na tom místě, na kterém bych se ocitla, bych byla úplně jiná, než jsem dnes.
V patnácti letech jsem byla na skautském táboře.
Jednou, bylo to v pátek odpoledne, jsem lezla na nějaké skále, brýle se mi sesmekly a padaly ze svahu dolů.
Ještě teď mám v paměti to cinkání, jak padaly na ostré výčnělky a ta tříštivá cinknutí, jak se rozbíjela skla.
Á áááááááááááááááááááááááááá............................
Celým lomem se nesl můj kvílivý nářek.
A pak žbluňknutí
Brýle, nebo spíš to, co z nich bylo, klesly ke dnu jezírka v lomu.
Do města se z našeho lesa dalo dostat až v pondělí, až nás tam zaveze hajný svým džípem.
A tak jsem měla před sebou vyhlídku na to, že celý víkend jenom tak promžourám.
Snažila jsem se uklidňovat. Tolik krásných věcí bylo naplánováno na víkend.
A měly jsme udělat dokonce výlet na jedenhrad, na který jsem se moc těšila.
Co uvidím? Jenom černé a bílé plochy.
A pak mi naše skautská vedoucí řekla: " Víš,když budeš mžourat tak si to můžeš vybahradit tím, že si zaostřiš srdce. Na světě je přece tolik lidí, kteří vidí jako rys a přitom mžourají srdcem.
Ty uvidíš, v pondělí, až ti brýle spraví, zase jako rys a do té doby si můžeš zahrát takovou hru : můžeš se dívat kolem sebe daleko lépe než my, můžeš se dívat srdcem.
Oči srdce.............

Ne, to není jenom takový básnický obrat.
Ony tyhle oči srdce opravdu jsou.
Jenomže lidi se kolem sebe dívají jako my na tom táboře. Vidí les a oblohu, také zříceniny nějakého hradu...
A zapomínají otevřít oči....
Oči srdce...
Nechci vás zdržovat, jenom řeknu, že jsem uviděla jiný svět. To stačí...
Byl to svět vztahů, svět úzkostí, svět tajemství a že když jsem si v pondělí zase nasadila svoje brýle....žila jsem v jiném světě.
A od té doby se snažím žít v něm stále.
Vidět v něm každou událost, vidět v něm každého, s kým se stýkám, zaostřenýma očima.
Očima srdce.
K těm pěti smyslům, které lidi znají, patří další.
Šestý- oči srdce.
A kdo umí tenhle šestý smysl používat, ten dokáže vidět i celý svět - své blízké - rázem jinak.
Zaostřeně a co bylo nepochopeno,se možná ihned pochopí.

PŘÁNÍ PRO VŠECHNY

16. března 2016 v 6:34 | Marie Blankytná |  O naší duši


AUTOMATICKÁ KRESBA OD JANY MICHAELY- KLID V DUŠI
.......................................................................................................................................................................

Přejte si něco právě teď.
A už můžete pomalu a uvědoměle číst citát od Petry.


"Snad dnes přijde vnitřní klid.
Možná věříš, že jsi přesně tam, kde jsi chtěla být.
Možná jsi nezapomněla na ten nespočet možností, které se rodí z víry v sebe a druhé.
Snad užíváš dary, které jsi dostala a předáváš lásku, která ti byla dána.
Snad jsi se sebou spokojená právě taková, jaká jsi, krásná a jedinečná.
Přehodnoť své vnímání sebe a dej své duši svobodu zpívat, tančit, chválit a milovat.
Je tu pro každého z nás."

N Á R O D

13. března 2016 v 15:50 | Marie Blankytná |  Naše omyly
OBRÁZEK - STRÁŽCE

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

KNIHA - EDUARD MARTIN - S C H O D Y D O R Á J E :

Na hodině náboženství se pospávalo.
Veliká bachratá kamna dýchala do pokoje tučné ospalé teplo a děti si opíraly ruce o stůl a o ruce svoje hlavičky.
Pan farář vyprávěl.
Koneckonců, tohle děti většinou znaly.
Pan farář odbočil k příběhům z třicetileté války, hovořil o tom, jak Švédové vypálili vesnice okolo i toto město...
Vyprávěl o tom, kolik lidí zde povraždili, kolik domů zničili...
Byl jsem na oné hodině náboženství také, protože jsem měl na konci něco povědět, jak mě pan farář požádal, dětem i já.
A tak jsem je zatím jenom tiše sledoval.
Pan farář líčil loupící vojáky, křičící děti, důstojníka, který strhává z oltáře démantovou monstranci a zlaté svícny...
Děti pospávaly...
Jenom jedno dítě poslouchalo nadšeně, rozčilené, rozhořčené.
Pan farář líčil hořící náměstí...
Dítě povstalo, zatínalo pěsti..
Pan farář vyprávěl o zoufalých výkřicích vražděných mužů, žen a dětí.
Dítě se zajíkalo...
Pan farář hovořil o tichém, mrtvém a zničeném městě.
"Škoda" vykřiklo dítě na vyhřátou místnost, až se pospávající kamarádi a kamarádky probírali z dřímoty, "škoda, že jsme tam my , Češi , nebyli, my bychom ty Švédy hnali, my bychom ..."
Děti pozorovaly toho chlapce udiveně
Ale on si nevšímal jejich udivených pohledů...
Rozčilením nemohl ani promluvit.
Jenom tloukl maličkými pěstičkami do vzduchu, jako by zápolil s těmi, kdo pobíjeli před staletími obyvatele tohoto malého města.
Jeho města...
Aspoň jeden je tady zaujatý, říkal jsem si...
Aspoň jednoho zajímá osud lidí, co v tomto městě žili a zemřeli..
Aspoň jeden tohle město miluje...
Díval jsem se na toho malého poutníčka mým městem s radostí.
To jediné rozčilené dítě byl malý černoušek, který se sem nedávno přistěhoval...

NIKDY NEPŘESTAŇ KVÉST

12. března 2016 v 16:29 | Marie Blankytná |  Moudrosti od různých autorů

Z KNIHY EDUARDA MARTINA - SCHODY DO RÁJE

Moje babička byla báječná, báječná holka....
Říkat o babičce holka se vám možnázdá hloupé , ale babička byla tak svěží , že slobo - babička - se k ní prostě nehodilo.
Sice trochu hůř chodila...
Jenomže to bylo všechno , čím se lišila od mých vrstevnic a vlastně jsem si s ní rozuměla ještě víc než s nimi.
Jednou se babička přeřekla.
Děvče , až ti bude osmnáct jako mně,,,,,
Dala jsem se do smíchu.
Babička chtěla tehdy říct, až ti bude osmdesát jako mně a místo toho řekla osmnáct, tedy právě věk, ve kterém jsem byla já.
A působila opravdu jako osmnáctiletá....
Když jsem se vdávala , dala mi radu, kterou se snažím řídit dodneška...
Stála jsem tehdy na stole ve svatebních šatech , teta švadlena ještě dělala poslední svatební úpravy , otáčela jsem se , babička , maminka, sestřenice a neteře stály kolem a já se kochala v žáru jejich obdivných pohledů.
Kdybych byla věděla, co všechno nepříjemného mě čeká , kdo ví , jak by mi bylo , ale hlavně mě čekalo čtyřicet let spokojeného manželství , čekaly mě tři zdravé děti a tolik radosti....Nelze si vzít krásnou růži a odmítnout její trny....
Než jsem vyšla z pokoje , před cestou na radnici a potom do kostela , babička mě ve dveřích objala.
Děvče , nikdy nepřestávej kvést , řekla a podala mi krásnou kytici růží.
Nepřestat kvést...
Kolikrát jsem si říkala tuhle moudrost v dalších letech , kolikrát jsem si ji opakovala a říkala jsem si ji také dnes , je to podle mne věta vět.
Přestat kvést ???
To znamená stárnout...Znamená to přestat být mladý
Dokud člověk s nezlomenou myslí vydrží všechna sucha , všechny úpaly , všechny písečné bouře , zůstává svěží.
Kvete.
Tak jako kvetla moje osmdesátiletá babička..
Nemůžeme rozhodovat o suchu, jaké náš život postihne, ale o tom,zda přestaneme nebo nepřestaneme kvést , o tom rozhodovat můžeme...
A není tohle vlastně to hlavní ?
Vídám už tolik mladých lidí, kteří už vlastně nějsou mladí , protože přestali kvést.
A potkávám tolik starších lidí , kteří jsou svěží , jako by jim bylo těch osmnáct let .
Mládí spočívá v blízkosti hodnotám mládí , ne v blízkosti nějaké číslici.
Jak jsou šťastní ti, kteří si to dovedou včas uvědomit...jak jsou šťastní a mladí...
Kolik lidí člověk potkává a jak málo je těch, co mu podají nějakou větu , která tu zůstane, i když oni už odejdou.
I když už dávno odešli jako moje babička.
Jako bych ji tady zase viděla- tu křehkou babičku, která mě obejme, políbí mě tím svým hebkým a radostným pohledem a řekne mi svou laskavou větu : " Děvče, nikdy nepřestávej kvést. "